A teď tu o sebelásce

Aneb věčně nespokojená

Tak přesně to jsem JÁ.

Pokud v poslední době opravdu v něčem vynikám, tak je to sebelynčování. Že všeho moc škodí je všeobecně známé. Že kdo chce moc, nemívá nic, taky. A že pro dlouhodobě spokojený život plný radosti a štěstí je třeba přijmout sebe samé takové, jací jsme, se všemi nedostatky, asi nemusím připomínat. Tak proč se sakra těmito hesly neřídím, když je všechny tak dobře znám? Aneb od kázání vody k pitivu vína.
Je 9. října 2018, cca 21:20. A já začínám psát svou malou osobní zpověď. Dnes jsem si totiž díky úžasným světlům v mém blízkém okolí uvědomila, jak důležité je čas od času ze sebe dostat vše aniž bychom se báli toho, co se může stát. Všechny ty myšlenky, pocity, obavy, bolesti či přehnaná očekávání. Všechno to, co nám brání v rozletu a v pohybu kupředu. Ale proč? Proč tomu tak je, že se bojíme s tím někomu svěřit? S tou pravdou, která nás tak strašně sužuje, až se dusíme? Co horšího se může stát než to, že vše zůstane stejné, jako předtím? Nic, právěže nic, a v tom je ten fór. Na druhou stranu se může změnit vše, a to od základu.
Ačkoliv jsem velice empatický člověk se silně vyvinutým instinktem, který sílí každým dnem, na mě samotnou to nějak nefunguje. Proč? To je v podstatě jednoduché. Řídit se instinktem totiž znamená do značné míry řídit se svým srdcem. Srdcem, které často nefunguje dohromady s rozumným úsudkem. A ve chvíli, kdy nesete zodpovědnost sami za sebe (a nedej bože za ostatní), je prostě žádoucí jednat s rozmyslem, na základě dlouhodobých trendů a predikcí, než impulzivně na základě niterních pocitů. Rozumím tomu. Rozumem. Ale nechápu to. Srdcem. 
Když si to vezmeme kolem a kolem, úsudky na bázi rozumu se liší od kapacity našeho mozku. Někdo má kapacitu nižší, jiný naopak vyšší. Někdo kapacitou mozku stačí pouze na lehkou práci, jiný svou mozkovnou může řídit Zeměkouli. Ale srdce. To máme všichni stejné. To se může lišit jen v míře zdraví. Díky srdci žijeme. Díky srdci také milujeme. Jak sebe, tak ostatní. Musím se tedy ptát, kdy se to tak strašně posralo, že jsme se začali milovat s rozumem než s upřímným citem plynoucím právě z našeho srdce? Kdy se stalo to, že jsme míru lásky začali posuzovat podle toho, co je pro nás druhý ochotný udělat, kolik má peněz, a jak ho asi přijme naše okolí, než podle toho, jak moc pro dotyčného naše srdce buší, jak se s druhým nasmějeme a jak moc nás pouhá jeho přítomnost pohladí po duši a zpříjemní den?

“Díky srdci žijeme. Díky srdci také milujeme. Jak sebe, tak ostatní. “

Netroufám si odhadovat, kdy se to všechno tak zvrtlo, ale jedno je jisté – honba za perfekcionismem, který se poslední dobou šíří všemi sociálními sítěmi a internetem celkově, tomu moc nepomáhá. Ze všech směrů na nás snad víc než kdy předtím působí rádoby dokonalost. Protože nedokonalostí, problémy, zkrátka všedností, dnes nezaujmete. Všichni totiž mají svých problémů dost, a nestojí ještě o ty vaše … A je to tak vlastně i v pořádku. Je však úsměvné, že tu poměrně dlouhou dobu bylo loby za obsazování “běžných” žen na přehlídková mola či do magazínů. Návrháři byli napadáni za to, že své oděvy navrhují převážně pro ženy anorektického typu, a ty plnoštíhlé pak nemají co na sebe, protože jim tyto modely zkrátka nesedí. A když už se konečně podaří oděvní průmysl přesvědčit, aby se svými módními stereotypy přiblížili běžným spotřebitelům, přijdou na řadu sociální sítě a doba, kdy sebemenší nedokonalost (aka ta pravá natural beauty) je lynčována nemilosrdným unfollowem či dokonce hate komentářem od uživatele schovaného za anonymní přezdívkou – protože jeho ten komentář přece nic “nestojí”, adresátovi však může velice ublížit.

“Mozek, jakožto zástupce rozumu, a srdce, jakožto zástupce citu/instinktu.”

Možná se ptáte, kam tím vším vlastně směřuju. Ani sama nevím, jsou to takové random myšlenky, které se mi v hlavě již delší dobu honí, ale u kterých jsem si dnes ráno potvrdila, že je potřeba je dostat ven. Ačkoliv se totiž tyto řeči mohou jevit jako snůška keců bez naprosté pospolitosti, u všech jsou dva stejní jmenovatelé. Mozek, jakožto zástupce rozumu, a srdce, jakožto zástupce citu/instinktu. Oba dva žijí v mém těle. A v poslední době dochází k velké převaze mozku a jeho rozumných argumentů, což mě, jakožto člověka založeného převážně na niterních pocitech, značně vysiluje. Mozek v honbě za pomyslnou dokonalostí (ať už té fyzické či psychické) nutí činit srdce rozhodnutí, které by na základě pocitu neudělalo. A přepis dialogu mezi mozkem a srdcem v mém podání by mohl vypadat asi následovně: “Není ti dobře?” “Není.” “Lžeš, to všechno jsou jen kecy, abys nemuselo makat. Režim se neptá, jestli můžeš a čas nepočká.” nebo “Tak ty nemůžeš v noci spát?” “Nemůžu.” “To je naprosto normální, to k tomu patří. Přece chceš ty tukový zásoby dostat dolů, ne? Tak hold zatni zuby.” A asi takhle nějak bych mohla pokračovat dál. 
Ano, jsem na sebe přísná, velice. A tím víc jsem na sebe přísná, ba přímo rozzlobená, čím více rozumem nastavenou strategii poruším. Ačkoliv totiž činím dané rozhodnutí porušující režim instinktivně a srdcem, zároveň jdu proti mozku a jeho úsudku. Na jednu stranu jsem na tohle své jednání a pomyslný bič, který nad sebou dokážu držet, pyšná. Nikdy jsem si totiž nemyslela, že se donutím k nějaké soustavné disciplíně, ať už ve formě cvičení, dodržování stravy či pracovních výkonů. Ale opravdu na sebe nejsem pyšná v době, kdy to začíná mít opět za následek diskomfort ve vlastním těle, noční nespavost, sebelynčování a přehnaná očekávání.
Aktuálně se totiž opět dostávám do stádia, kdy se na sebe do zrcadla dívám jen proto, abych mohla smutně konstatovat, jak to mohlo být lepší “Kdyby …”, a kdy každé další “ujetí” vnímám jako obrovské selhání sebe samé (i přesto že se nikam neženu a cvičím jen tak pro radost). Všechny tyhle pocity samozřejmě vedou k dalším “rozumným” rozhodnutím, nastavování stoprocentně efektivních strategií a opět nesmyslně přehnaným očekáváním. A to se prostě projeví, zákonitě se to projeví. Třeba totálním dopadem na dno, kterým jsem si právě prošla, a který měl za následek skoro dvě hodiny pláče, ale po dlouhé době pročištěnou hlavu.
V honbě za utkvělou představou rádoby dokonalé postavy (která mám již delší dobu v hlavě a která je krapet odlišná od těch klasických bikini fitness standardů), o které jsem si byla jistá, že jí docílím, jsem přestala vnímat své niterní pocity a instinkt. Najednou jsem si přestala užívat života a zapla autopilota, který mě den co den po dobu několika měsíců provázel nejrůznějšími životními situacemi. Ať už krizí v práci, extrémně úsporným režimem a mnohým dalším.  “To musí brzy pominout.”, našeptával mi neustále mozek. Omyl, přátelé, pokud si ten život neuděláme hezkej my sami, mohli bychom se jednoho dne probudit s tím, jak nám proklouzl mezi prsty a my si nic neužili. Být na sebe přísný je skvělé, ale čas od času, klidně i na delší časové období, je třeba povolit otěže a jednat instinktivně, impulzivně, prostě znovu s nadšením (samozřejmě že pod bedlivým dohledem ZDRAVÉHO úsudku, ne toho přehnaně striktního, díky kterému pouze přežíváte).
Teď to asi vyzní, že už mi vlastně pohyb nedělá radost a cvičím ze setrvačnosti. A přiznávám, že v poslední době tomu tak mnohokrát i bylo. Ke konci už mě nebavilo nic, a jediné, co jsem chtěla, bylo jít z práce rovnou domů a čučet do blba. Stále je však pro mě posilovna místem, kde se uzavřu do své vlastní bubliny a po dobu dvou hodin se cítím opravdu jako ryba ve vodě. Ale samozřejmě je pro mě toto místo mnohem příjemnější v období, kdy se nesnažím o redukci. A že jsem si letos v této oblasti dala krapet vyšší cíle, které mě samozřejmě doběhly. Problém nastává ve mně samé. Vím, čeho jsem schopná a že když chci, dokážu zázraky.
Již delší dobu nemám ve zvyku na prázdno plkat, naučila jsem se, že když něco opravdu chci, musím si za tím jít, ať to stojí co to stojí (aneb kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody). A pokud je ta touha opravdová, najdou mozek i srdce společnou řeč. Ale pokud mozek zaseje semínko pochybnosti, které srdce až tak negativně nevnímá, nastává problém. V ten moment totiž dochází k tomu, že mozek, který je dlouhé roky ve velení, vyšle požadavek na něco, co srdce dost možná ani nechce. Ale nevadí, mozek je chytrý a má dost argumentů, takže srdce na nějakou dobu pookřeje a všechno šlape jako hodinky.

“A když to vydržíš až do večera – nepapat – tak uvidíš zlaté prasátko!”

Až do doby, než přijde na řadu ego, které všechno to úsilí mozku i srdce pochválí a zhodnotí jako úctyhodné. V ten moment totiž srdce pookřeje a “hodí nohy na stůl”. Ale mozek, motivovaný dosavadním úspěchem, chce víc. A pak tu nastává rozpor, kdy dochází ke kompromisu ve smyslu cukr a bič. A tak i přesto, že jsem se vědomě rozhodla ukončit redukční fázi koncem června a najet zpět na rozumný udržovací režim, tyto povolené otěže mi vydržely cca 4 týdny. A vzhledem k zákroku, který se chystám podstoupit příští rok, jsem si usmyslela, že by bylo ideální snížit množství tuku v těle co nejvíce to bude možné. A začala klasická houpačka – pár dní režimu, pár dní “prasení”. A všechno šlo do háje. Forma sice ne tak rapidně, jako tomu bylo loni (aneb pár hodin cardia navíc a tukový polštář na břiše je opět v rámci možností přijatelný, hold bikina ze mě nikdy nebude), ale psychický nápor byl obrovský – mozek totiž tuto fázi neustále vyhodnocoval jako obrovské selhání. Z tréninků jsem domů došla vždy zničená, zralá na postel. Ale když jsem ulehla ke spánku. Nic.

Za zavřenými víčky byly moje oči dokořán. A mozek neustále analyzoval. Vyhodnocoval. Všechno. A noční žravky a ranní pohledy do zrcadla se opět staly utrpením. A když se k tomuto stavu přidala menší pracovní krize, kdy jsem samozřejmě nedokázala podávat takový výkon, jaký bych si přála, na malér bylo zaděláno. Ten dopad na dno byl nevyhnutelný. O to víc se mi ulevilo, když přišel. Věděla jsem totiž, že k pořádnému odrazu je zapotřebí tvrdého dopadu z velké výšky. A asi bych o tom všem mohla psát hodiny a hodiny, ale k ničemu by to nebylo. Podstatné však je, že po každé bouřce vysvitne slunce, a že to moje sluníčko přímo září již několik dní. Kritická k sobě samé jsem sice stále stejně (protože mně se prostě svaly líbí více než tuk), ale už to vnímám jinak. Vím, že teď je potřeba odpočívat a dopřát tělu to, co opravdu potřebuje – dostatek opravdového jídla, minimum stresu, kvalitní odpočinek, tvrdé tréninky a hlavně – plácání se po zádech i za malé úspěchy!

Ať už to pomyslné v hlavě, nebo to skutečné, např. ve formě dárečků (a že jich je v příštím roce naplánovaných hodně). Protože mi ve finále nejvíce pomohlo to uvědomění si, že žijeme tady a teď. Včerejšek už nezměníme, a zítřek vlastně neexistuje, protože se vždy ráno probudíme s tím, že je dnes. Ono je sice krásné plánovat do budoucna to, a ono. Ale je třeba žít více přítomností než tím, co může být. A už vůbec ne tím, co bylo. Proto je každý den potřeba prožít tak, abychom se v závěru mohli ohlédnout se zhodnocením, jaký krásný den to vlastně byl a že ničeho nelitujeme. Jasně, pořád nebude svítit slunce. Občas se zatáhne, začne pršet nebo dokonce bouřit. A tady to počasí může trvat několik dní, týdnů, ba dokonce měsíců. Ale důležité je i v dobách temna zachovat pozitivní mysl, protože – jak jsem psala výše – po každé bouřce vysvitne slunce (pokud tedy není zrovna noc 😜) a každý dopad na zem znamená odraz a nový začátek.

Pokud jste dočetli až sem, cením si toho. I když tento článek vznikl primárně kvůli mně samotné a já dlouhou dobu přemýšlela nad tím, jestli tyto random myšlenky vůbec zveřejnit, věřím, že nejsem jediná, která se v dnešním světě, kdy jsou na nás kladeny obrovské nároky a očekávání, potýká s podobnými, ne-li stejnými “problémy”. A že se nemusí nutně jednat o nespokojenost se svojí postavou, ale celkově o princip vnitřního selhá(vá)ní. Tak závěrem jen – hlavu vzhůru a pozitivní mysl!

 

– Gábi

Sbohem asymetrie!

Zní to jako sci-fi? Ale je tomu tak. 😏 Jak jsem ve svém silvestrovském postu avizovala, od začátku roku (konkrétně od 3. ledna 2019) jsem najela na očistný program Whole30, který jsem si před rokem úplně zamilovala. Důvod byl prostý – chtěla jsem své tělo očistit od veškerého toho adventního jídla, a to i přes to, že jsem se držela převážně LCHF potravin. Ono velké množství ořechů a másla prostě očištěný organismus rozhodí.

Přečtěte si více

(ne)Whole30, část 2.

V první části (ne)Whole30 jste se mohli dozvědět, co za program jsem se to vlastně rozhodla do svého stravovacího režimu zařadit a jakým způsobem jsem si ho upravila pro potřeby své fitness cesty.

Přečtěte si více

Otrava jídlem – už zase? 🤔

Tak je to tu zase. I letos jako vloni jsem si pro velký úspěch a překvapivé výsledky co se vysekanosti břišní oblasti týče zopakovala několikadenní střevní chřipku. Původce této politováníhodné události mi není doposud znám. Nejprve jsem si myslela, že za to může lepek, který se schovával v nevinně vyhlížející omáčce pod masíčkem, jež mému tatínkovi poslala hodná babička, a kterou jsem omylem okusila (myslela jsem si, že to je soc, který já tuze ráda). No a jelikož jsem tento týden finišovala Whole30, reakce na lepek infiltrovaný v podobě jíšky do kastrůlku s masem z kolene mě napadla s ohledem na dosavadní zkušenosti jako první. 🤔

Přečtěte si více